Staroměstský orloj je bezesporu jednou z nejnavštěvovanějších pamětihodností Prahy, a když byl v roce 2018 rekonstruován a schován za lešením, mnoho návštěvníků odjíždělo z Prahy zklamáno.
Snad i bez nadsázky se dá tvrdit, že je nejznámějším orlojem na světě, který má dokonce i několik kopií: tou nejvěrnější je asi ona v Soulu. Byla postavena v měřítku 1:2 a je opatřena i Staroměstskou věží a za války zbouraným gotickým radničním křídlem, to vše coby reklamní poutač české restaurace v hlavním městě Jižní Koreje.
Ale zpět k originálu: pojďme se probrat několika méně známými fakty a skutečnostmi, kterými za staletí své existence orloj prošel.
Latinsky Horologium, tedy hodiny – byly ve středověku velkou raritou, byť se jednalo o ty věžní. Příčinou nebyla pouze obtížnost při sestavování složitého mechanického stroje, který by byl schopný čas s určitou přesností měřit: středověké hodiny nebyly pravidelné a stejné. Občanské měření času probíhalo podle kanonických – církevních hodinek, které byly nestejně dlouhé a odlišovaly se podle roční doby – v zimě byly hodiny dne kratší, a v létě delší tak, aby se přizpůsobily době slunečního svitu, respektive světla. Hodiny byly z našeho hlediska značně proměnlivou entitou, která se přizpůsobovala roční době.
Teprve s rozvojem mechaniky a měření vyvstala potřeba stanovit stejné časové úseky tak, aby bylo možno je měřit a tedy určovat. Základní koncept takových hodin vycházel z astrolábu – přístroje, který dokázal měřit úhlovou výšku nebeských těles, a tudíž místo stanoviště námořníků a cestovatelů. Číselníky velkých hodin- orlojů – byly zjednodušené kopie astrolábu a jedna velká ručička v podstatě kopírovala pohyb slunce po obloze. Ciferník samotný je tak zjednodušeným obrazem nebe. Někdy na přelomu 13. a 14. století byl den – tedy kružnice astrolábu – rozdělen na 24 úseků, ale počítal se podle několika způsobů. Staroměstský orloj byl navázán na tzv. italský způsob měření času – nový den začínal po západu slunce a byl tedy pohyblivý – hodiny musely být každý den nastaveny dle aktuálního okamžiku západu slunce. Přesně takové věžní hodiny sestavil na radniční věži známý Mikuláš z Kadaně – ten byl ovšem pouze obratným kovotepcem schopným sestrojit složitý stroj orloje, kružnice samotná byla dílem Jana Šindele, univerzitního astronoma a nástupce Jana Husa ve funkci rektora univerzity.
K udržování stroje a jeho chodu bylo tak vždy potřeba odbornosti – existují zprávy o mužích, kterým byl orloj svěřen v následujících dobách: vyniká mezi nimi Jan Táborský z Klokotské hory, který popsal orloj v rozsáhlé Zprávě o pražském orloji. Po jeho smrti v roce 1572 se o složitý mechanismus staral zřejmě jeho žák, ale po roce 1680 jakákoli další zmínka o funkčnosti orloje chybí: hodiny stály bez pohybu až do roku 1781, kdy byl spuštěn alespoň hodinový stroj, celý orloj byl pak opraven teprve v roce 1866, kdy bylo přidáno i Mánesovo kalendárium!
Pražský orloj se tak řadí k unikátním dílům středověké mechaniky a vědy, a rozhodně stojí za podrobnější průzkum a prohlídku, která je nyní možná jako součást prohlídky Staroměstské radnice a věže.A vyhládne-li vám po takovém dobrodružství, stačí udělat jen několik kroků a můžete se občerstvit v mnoha okolních restauracích, z nichž stojí za doporučení Restaurant Nuance hned za rohem na Malém rynečku.
